Tým 5

Pokračování Jak vydělal 4 mil:

Situace ve Vegas na konci roku 1978 vypadala špatně. Tým hrál předtím neustále skoro po celý rok a tak bylo pro ně ve městě docela dusno. Jeden boss jim dokonce řekl, že pokud někdo hrál s černými žetony, tak předpokládali, že je součástí tohoto týmu. Jednobalíčkové hry byly prakticky nehratelné. Kasína zase rozdávala jen půlku nebo méně balíčku, pokud hráč sázel černé chipy. Multi balíčky se staly také nehratelné z důvodu karet na rozdělení balíčků. Tyto podmínky znamenaly jediné: žádné výdělky a rozpad týmu 4. Pro členy teď nebyla možnost blackjack ve Vegas hrát.

V lednu 1979, Ty, jeden s počtářů, pozval Kena do Atlantic City. Řekl mu dobré zprávy. Od 7. Ledna roku 79 komise na kontrolování kasín v New Jersey vyžadovala v Resorts International ( jediný řetězec kasín otevřený v AC) rozdělit maximálně jednu třetinu karet v probíhající hře. V této době rozdávaly čtyř-balíčkový blackjack.

Bylo samozřejmě jasné, že kasína nechtěla žádné počtáře ve své herně. Ale s těmito novými pravidly v Atlantic City se naskytla neobvyklá příležitost na vydělaní nějakého toho dolaru. Počtář mohl mít na konci hry i výhodu 40 ku 1 bez obav z toho, že bude z kasína vyhozen. Příležitost byla moc lákavá na to si jí nechat utéci.

Ken vybral z banky 25 tisíc dolarů a naverboval několik hráčů. Roba a Mika z týmu 2, jednoho ze siljnějších počtářů z týmu 4 a hrál také Ty, přítel, co Kenovi o této možnosti řekl. 16. ledna se všichni vydali do Philadephie přes LA, San Francisko a Vegas (nabrali zde všechny členy). Ty je pak dovezl do Atlantic City, kde se ubytovali v malém motelu Barclay (24 $/noc). Byl totiž jen jeden blok od Resortu. Jejich plán byl vsázet od 25 $ do 200 $ a zvyšovat, pokud se bude vyhrávat.

Malý bank hráli pro mnoho důvodů. Tým 4 a jeho bank 30 000 $ byl totálně prohrán z důvodu hraní marginálních karet a také proto, že jim asi někdo 10 tisíc ukradl. Rob a Mike experimentovali se svým blackjackovým počítačem, do kterého investovali asi 50 tisíc dolarů. Projekt ale nebyl úspěšný a tak nikdo z nich neměl žádné peníze na vložení do banku. V Kenově případě problém peněz nebyl, protože on neinvestoval nic do nevyzkoušeného zařízení.

První ráno v Atlantic City nebyl Ken přesvědčen o tom, že bude moci v kasínech bez obav hrát, ale vydal se v převleku do Resortu. Kasíno bylo přecpané jak Ken nikdy neviděl a stovky lidí byli už ve frontě nachystáni před otevřením v 10 ráno. Jak začal hrát, bylo jasné, že dealeři nejsou zkušení a hra byla pomalá (45 rozdání za hodinu). S těmi malými sázkami, co měl tým v plánu, se vydělávání jevilo jako dlouhodobý proces.

Převlek nefungoval. Během pár hodin ho několik lidí ( jak ze strany kasína tak z hráčů) poznalo a sledovalo, jak hraje. Šéf směny, Rick Howe, k němu přišel a řekl mu: „Ahoj Kenny. Můžu s tebou na chvíly mluvit?“ Ken si pomyslel, že pravidla zde přece jen byla moc hezká na to, aby to byla pravda a vyšlo to. To bylo ale špatně. Rick mu dal jeho bussines kartu a řekl přátelsky, že je to čest se ním setkat. Také ho poprosil, jestli by si nemohl popovídat se zaměstnancem kasínové kontrolní komise, který se zajímá o počítání a rád by ho poznal. Ken s tím samozřejmě souhlasil.

Chvíly si tedy povídali a se Ken se pak vrátil ke stolu, kroutíc nechápavě hlavou, jako je tohle možné. Zdálo se to jako nereálné – jako sen. Divil se nad tím, jestli blackjack může být tak všeobecně populární, kde dovednosti budou respektovány. A také se hráč nebude muset bát a cítit se jako skoro-kriminálník.